Čtvrtek večer.
Už vim, že to nevyjde. Mozek omotanej vínem. Proč ne. Dobrej pocit, kterej zmizí s nadcházejícim ránem.
Uvědomuju si, kde je realita a kde jsou sny. Občas to pořád splývá. Cejtim se nasátá barem.
Ovšem dost reálný je, že mi dochází tabák a svět se mi nějak barví do růžova i bez růžových brýlí. Ale cigarety růžový už nejsou.
Neříkejte mi slečno. A vůbec, nechtě mě prostě bejt, nemluvte na mě, protože tady vůbec nemam sedět, mam být úplně jinde, několik set kilometrů odsud.
Nemam ráda tyhle lidi, co vás obtěžujou, když ste osamělý a ještě po vás chtěj cigarety. Fuck.
Jestliže půlku životu hledam punčochy, tak tu druhou půlku života trávim tim, že doufam, že narazim na někoho vyjímečnýho během normálního dění. Třeba ve vlaku/baru/kdekoliv. Jenže všechno se to mění a já chci za normálního dění potkávat vyjímečný lidi, co jsem už poznala. Nestojim o poznávání novejch lidí. Chci poznat lidi, co už znam, jakože fakt poznat.
Hýčkam si svý miniaturní ego. Protože si to občas zaslouží.
Nejvíc ze všeho si přeju, abych někomu dělala radost. Aby se díky mě usmíval a měl dobrej pocit. Pak se budu usmívat i já.