Perks of being a wallflower, už jsem to četla v originále, i ten překlad je dobrej (takže si to klidně přečtěte česky), i když originál má svoje kouzlo
bojkot zimy
neviditelná náplast
držkatý bludičky, Z. vždy rozmazaná (?! vysvětli mi to)
Vzpomínám a usmívam se. I když mi padá sníh do bot a z mých úst vychází hodně dámských přirození.
Těšim se na květen. Počasí. Praha. XX. Zkrátka vkládam do května veškerý svý naděje na lepší pocity.
Mam skvělej zápisník s pomerančema od Ziky. Mam ráda zápisníky. Očividně jich nikdy neni dost.
Ráda posloucham (určitý) lidi. Jsem vždycky ta, co spíš mlčí, než mluví. Poslední dobou mi přijde, že je to se psanim podobný. Spíš čtu, co píšou ostatní, než abych sama psala. Vážně si to užívam.
Občas se nepoznávam. Provokuju chlápky, co na mě civí, abych si zkrátila chvíli. Zábava. Zoufalost?Nevim.
To je moje nemoc. Nevim.
Včerejšek byl kurevsky dobrej. Ziky a Lola opět spolu. Spousta pih vedle sebe.
Dnešek je mírumilovnej.
Dávam se dohromady. Čtu, objímam, píšu, vycházim z pokoje.
Bojkotuju zimu červenýma teniskama.
forever?
Mam divnej pocit, takovej ten, co máš chvilku předtim než se rozbrečíš. Brečet nebudu. Živou mě udržujou jedny a ty samý písničky. Od včerejšího večera pořád dokola. Odůvodněný komplexy ze svýho zevnějšku mi žerou mozek. Spala bych už napořád, protože sny jsou to nejlepší, co teď mam. Konce týdnů mě skličujou. Jsem paranoidní. Všechno, co dělam mi přijde špatně, totálně všechno, i to co špatný bejt nemusí.
Chci vystoupit ze svýho těla a chvilku se vnímat z pohledu někoho jinýho. Chci do Prahy. Chci hned.
Jsem špatná a jsem na tom špatně.
Nevim proč. V klidu ležim a představuju si věci. Najednou. Oh wow. Bleeding nose.
Potřebuju vypadnout, jsem tu z toho sick.
Pořád ztrácim cigarety. Už druhý.
Vypadnout.
dva mladí lidé ležící na zemi vedle sebe
kluk a holka
vypadají němě
prázdný zmoklý ulice a tisícero očí
je to jenom sen
jejich panenky propojeny pohledem
a pohled na ně pálí jako slzy v otevřené ráně
ale každej tu bolest rád podstoupí
jen tak jako ta dvě ubohá těla chtěla
Zvonek. Klepání. Počkat, je to ve snu nebo ne?
Další bušení na dveře.
Fajn, zvedam se z postele, promnu si oči a mířim ke dveřim. Kouknu do kukátka a vidim docela mladýho policajta. V tu chvilku mi projelo hlavou tolik myšlenek. Čekala jsem, že někoho zavraždili v našem domě nebo něco podobnýho.
Dobrý den. Někdo se k vám do domu vloupal, můžete zkontrolovat, jestli vám něco nechybí ve sklepě? Mhm. Skoro neoblečená zjišťuju, že máme vyrvanej zámek, ale nic nechybí. Nuda. Štěstí? Prší na mě.
Mmm, já sem pošlu rodiče, nashledanou. Nashledanou. Asi tolik k mému ránu.
Nekonečný převalování se. Vždyť já spala jenom chvíli. I když i ten nespánek byl fajn. Prostě fajn.
Pak jsem si nějak žila. Běžela na vlak. Ve vlaku hrozně moc lidí, co na vás civí, když si jdete někam sednou. Zvykam si. Jedna ruka popsaná, druhá modrá. Rozmazaná krajina za oknem. Drogovej večírek.
Mam z tebe dobrej pocit v žilách.