čtvrtek 6. března 2014

tak akorát

Blog nějak moc neaktualizuju, ale koho to zajímá. Asi je pozitivní, že to, co chci ze sebe nějak dostat většinou už někomu řeknu/napíšu - to je pro mě nejspíš jednodušší, nedoprovází to rozklepanej hlas a další nepříjemný věci. Nebo si to neustále nosím v hlavě a přemýšlím nad tím. Nebo to prostě napíšu na papír, kterej se časem ztratí a víceméně mě to už netrápí.
Každopádně se většinu času mám dobře. Začala jsem být trochu víc náladová, lítostivá a přecitlivělá i ve chvílích, kdy bych to nečekala. To mě děsí, záchvaty pláče jsou pomalu nezastavitelný a mě ten pláč ani nijak nepomáhá. Neuvolní vnitřní tlak. Prostě už nechci bezdůvodně brečet. Stále se to nevylučuje s tím, že se cítím skvěle a směju se, protože někdy to ani jinak nejde. Docela horská dráha.
Kulturní život vedu slušný. Kino, koncerty, výstavy. Jedna z věcí, co mě baví a uklidňuje mě. Jen by to nebylo tak boží, kdybych to neměla s kým sdílet. Vlastně ono je prostě boží mít někoho, s kým můžete sdílet tak nějak všechno, nejen ty pěkný věci.
Včera mi tekla krev z nosu. Vedlo to k znechucení okolí. Na to si začínám zvykat. Dřív mi říkali, že jsem špek a teď už začínám prý být anorektická. Další znechucení okolí. A vůbec. Okolí znechucuju nějak často, hah. Je to vtipný, jak si lidi nedokážou určit, co je pro ně vlastně správný.
Další pozitivní věc je, že už mě málokdy napadne, že umíram. I když tu párkrát takový myšlenky byly, když už přes týden smrkám krev. Naopak právě zase lidi kolem mě tvrdí, že bych měla jít k doktorovi. Asi je to jeden velkej bludnej kruh. Přestanete si o sobě myslet nějaký negativní věci, tak si je začnou myslet oni.
Jestli se někomu z vás líbil film Submarine (Jmenuji se Oliver Tate), tak doporučuju i knížku. Oliver Tate je podle mě jedna z nejpodivnějších postav ever. Tak nějak má mé sympatie, jen je to fakt debil (to jsem si vždycky říkala, když jsem četla nějaké jeho myšlenky a vduchu se u toho smála).