neděle 26. května 2013

5°C

Vzpomínam si, jak jsem se 2.5. úspěšně opila a druhý den, po dvou hodinách (ne)spánku, šla do školy. Cítila jsem se jako duhový zvratek Lola a nikdy jsem nemluvila líp německy.  Obdivuju se za to.



nasrat

čtvrtek 23. května 2013

rest in peace, chlupatá kobliho


zabil džungarského křečka, měl rád sušenky a rád se nechával drbat z ouškem
jen je teď tak trochu tuhej
po šesti letech, co sdílel veškerý dění v mym pokoji

středa 22. května 2013

měkké tlapky


Vlasy si barvim na blond, ale jsou tmavší než předtim.
Chce se mi kreslit. Mam jenom tenkej černej fix a žádný papíry.
Nechce se mi kreslit si po těle.
90's jako sladkej závěr.
Každý ráno káva a velkej svetr.
Popartový krabičky camelek.
fuck it, you know


pondělí 20. května 2013

střízlivim

can you hear
when I say
I have never
felt this way


Štvou mě lidi. Hodně.
Chci se přestěhovat, protože patřím jinam.
Od čtvrtečního odpoledne dodnes jsem byla už ve čtyřech městech. A dost mi to vyhovuje.
Momentálně se cítím tak nijak Nejspíš trochu prázdně. Nebo se prostě jen necítím.
V sobotu večer jsem byla "jinde" a nevnímala realitu, asi jsem na tom chtěla být stejně jako ty dny a hodiny předtím.

Několik zjištění:
XX jsou boží i živě
dokážu se cítit dobře i střízlivá
neměla bych nikomu dávat víc jak jeden prášek
fakt nemam ráda lidi, obzvlášť, když po mně něco chtěj
umím být šťastná

A dočetla jsem Mechanický pomeranč.

pondělí 13. května 2013

zpětná vazba

Stahuju se do sebe. Zatahuju závěsy.
A nikdy mi to tak nepřišlo.
Že se studený ruce třpytí v odlesku teplý kůže.
Celá se ztrácim na skleněných dnech.
Ubližuju si, abych zase dokázala cítit.
Endorfin prostupuje celym tělem až do konečků prstů.
Šeptá mozku, co má dělat.
Jenže já pořád nic necítim.
Přestávam mluvit a správně reagovat.
Udržim hlavu pod vodou.
Dostatečně dlouho.


neděle 12. května 2013

chci vědět, jaký to je

Tohle rozpoležení mi vyhovuje.
Je neděle 15:35, sedim zase doma v oblíbenym home-outfitu (tričko & spodní prádlo), po levé straně káva, cigareta zasazená mezi okousané rty. Ve svý posteli jsem tenhle týden nespala celkem třikrát. Vyspala jsem se na místech, kde jsem ještě nespala, cizí přikrývky, cizí spacák. Na spaní v autě už jsem si zvykla.
Římsa se zdá jako nejlepší místo na přemýšlení/brečení/poslouchání ptačího zpěvu kolem páté hodiny ranní. Občas si přeju mít křídla a odletět.
Sangrie má v sobě víc alkoholu, než by kdokoliv čekal a moje tělo stále kvete do modro-fialova. Do ruky se mi podává spousta alkoholu a já ho se zděšenym výrazem v očích a úsměvem na rtech přijímám. Všechno se kompenzuje spoustou tance. Doma jsem v 6 ráno. Co teď?
Pokud se považuje kouření v dešti za umění (jako že by mělo), tak jsem umělkyně. Z vlasů mi kape voda a neznámý holky maj zkurvený připomínky. Sedim, pozoruju lidi a nakonec všechen čas trávim v knihkupectví, kde si prohlížim knížky. Neumim mluvit s lidma.
Malej pátek.

neděle 5. května 2013

chci být lék, na bolavé duše

A co ta podnapilá holka? Sedí venku mezi autama, zvrací si tam pod nohy.

Piju, abych zapomněla na bolest duše. Druhej den mě bolí jenom tělo, napočítala jsem na něm 14 modřin a 4 odřeniny. Občas sama věřim tomu, že jsem poměrně šťastná. Pak nad tím přemejšlim a vim, že to tak neni. Jsem v hajzlu, jen to neřešim. Ne v takový míře jako dřív. Proč na to vůbec myslet, to neřeší ani to nejměnší.
Tam, kam často jezdim, mě léčí. Všemožnejma způsobama. Ani o tom nikdo neví.

Existence minimálně jednoho člověka mě strašně uklidňuje. Už jenom to, že je. Nevim přesně proč. Nejspíš všechno to tichý souznění, sny, představy.
Drží se mě to.

středa 1. května 2013

něco ze mně


 tohle bolí


stejně ho maj všichni


pstruh

wasted youth

Náročných 5 hodin.
Sebedestrukce.
Je to jako volání o pomoc.
Rány za odměnu.
Ztratila jsem se v Paříži, ale znala jsem všechny cesty zpátky.
Myslela jsem na minulý životy.
Ráno.
Kdo jsi?