středa 25. dubna 2012

The Devil's Carnival



Já tam chci! Já tam tak moc chci! O to horší, že živě to neuvidím. Musí to být zážitek, každopádně... ještě pořád můžu vidět filmovou verzi *.* 

Od tvůrce Repo! The Genetic Opera




Ano, účinkuje Emilie Autumn (a Maggie a Veronica) ♥


Vážně to vůbec nevypadá zle.
Mám chuť být součástí tohoto zážitku.

pátek 20. dubna 2012

Z vany




Aquarelová tužka. Tuš. Čtvrtky. Papíry.
Hezký lidi na papírech, hezký lidi v hlavě a tak.
Hula obruč se mi točí kolem pasu.
Jako bych zase byla mladší.
Sedim v horký vodě a mačkam písmenka. Ty studený dlaždice v koupelně dávaj volnost mým myšlenkám.
Třeba.
Jsme lháři, všichni.
Když nelžem ostatním, lžem sami sobě.
Jsem z toho nervózní.
Koušu si kůži kolem nehtů.
Asi zlozvyk.


Co dělat


seznam věcí, co chci udělat

  • dočíst knížky
  • koupit si čtvrtky
  • koupit si tuž
  • najít pruhovaný fusekle s hello kitty
  • pořídit si jednoduchý trička
  • víc pít
  • připomenout si Star Wars
  • pokračovat v DIY
  • nakoupit punčochy, hodně punčoch
  • blablabla

Každou noc




Každou noc mi v pokoji něco hučí.
Nejsou to moje myšlenky.
Ty schovávam do bloků.
Posadím se, intenzita slábne.
Zabořím hlavu do polštáře a vrací se to.
Sekunda se táhne ještě víc.
Další noc, co nespim.
Moje tělo chladne. Úsměv mizí.
Nakonec mě tak napadá,
že..
cejtim se tu trošku cizí.


Aj fokin lof ja

březen 2012



Miluju to ve Velký. Vždycky se mi stýská. A já vim, že se mi bude stýskat ještě víc.
Nemůžu spát, nechce se mi. Počítam ovečky. Nejradši bych zůstala vzhůru až do rána. Jen je špatnej čas. S mumínkama klidně znovu v podpatkách do Morráče, i když mě bolí kotník.. vlastně to kotník neni, je to pata. O to stejně vůbec nejde, jen jsem to chtěla trochu zdramatizovat. Chci být s Bombiášem II. ve vaně. Vany jsou fajn.
Nepíšu dopisy. Proč? Protože prostě nejde... Nečtu. Proč? Vážně se furt opakuju, nerada.
Tak si pojď dát cigáro, mluv, poslouchám. Pozorovat ty supr rty.
Nemůžem umřít všichni společně? Bang bang. Zavřem se na půdě a počkáme na naši zábavnou smrt. Tak moc mě všechno baví. Je mi fajn, i když na blití. Nehledejte v tom ironii, tak to je. Wow. Pošlete mi pohledy, až mě jednou opustíte. Chci vrátit všechen čas světa a zabít ho s Váma.

Vaše Lola


mrk mrk

březen 2012



Nepsala jsem. Možná je to tim, že je všechno stejný.
Nebo tim, že nejsem často doma. Nebo jen nemám co říct, co dodat.
Snaha o žití.
Moje sny vážně působí reálně. Co ráno, to zklamání.
Potřebuju psát. Ale pokaždý, když něco napíšu, nedává to smysl ani mně samotný.
Zbejvá mi psací terapie. Doposud mimo provoz.
Tupý období. Všechno je stejný, i když se věci neustále mění.
Lidi přicházej, mizej, ztrácí se, zapomíná se na ně.
Kouřit Cobainovky a pít černej čaj. Jindy zas will you maryjane me a čumět.
Uvidim Emilii Autumn, pijavice, krysy. Asylum. Naprosto střízlivá.
Chci zase pryč.

Pod nulou

únor 2012

Přihlášená na blogu už druhým dnem a stále žádný článek. Asi mi ty popraskaný prsty brání psát. Stejně jako popraskaný rty mluvit. Možná je lepší prostě jen mlčet.
Nejsem jediná, kdo má rád modřiny, odřená kolena a prostě takovýhle tyhle věci. Divný stvoření.
V poslední době se mi dost zdává o chlapcích. Z těch snů mám zvláštní pocit... vlastně si je skoro nepamatuju. Nebo si je pletu s realitou.
V Praze jsem byla na LaChapellově výstavě (Rudolfínum - Tak pravil LaChapelle).
Kritika společnosti, krása pohledět.


Courtney Love - Pieta

Užívám si klidný večer, sosam mléko, dáš si?
Čím dál tím víc si přeju flákat se u moře. Ta zima mě zabíjí. Chybí mi to, že nemůžu jen tak jít ven a fláknout sebou u řeky na zem. Chybí mi noční dobrodružství a noci strávený na parapetě. Chybí mi mé akční já.
Místo toho celá praskam.
furt vás mam ráda



Dying

leden 2012


Topení naplno, ale ruce stejně pořád ledový. Pořád život. I když neumim balit cigára. Tak jen sedět, poslouchat Courtney. Chci svoje hadry, co se točí v pračce. Skrývat se za kulaté brýle. Ráda se setkávám s bludičkou - a to slečnou Vagínkovou. Dává geniální dárky (dalo se snad čekat něco jiného?) Ráda dělam běžný věci, kterých si ani nevšímáte. Kdyby to bylo každý den, byla by to nuda. Ale víš co, pořád život. Aspoň ten můj. Čumim jako vždycky. Čumim a přemeješlim, protože nemám na koho civět. Chce to kávu. Jednu kávu a úsměv, děkuji. Mám az to pro vás uculení zdarma.
Pořád život, mumínci.



Remember, you promised me
I'm dying, I'm dying, please
I want to, I need to be
Under your skin

padám dolů

prosinec 2011


Má papírová kůže.
Pomalu se rozpínám.
To aby se ten strop pořád hýbal.
Dýchej mě, když můžeš.
Svíjej se se mnou na zemi.
Budu ti na oplátku přejíždět prstem po rtech.
Vím, že by se ti to líbilo.
Na tom místě, kde nic nekončí.
Můžu na tebe koukat divnýma očima.
Prostě jen buď


Jak si povídají bludičky

prosinec 2011

kusy našich mozků. černě na bílém.

Ziky
Vlny, oděné do kouřových převleků, narážejí do stěn mého pokoje, místo o strmé stěny skalisek. Obklopují nahou Jolene, sedící na kraji mé postele a narušují vůni kávových vonných tyčinek. Severní vánek. Stejně krutý, stejně chladný. Jako vše kolem, když se rozhlédneš a uvidíš za obzor. Vše navádí k větě "otevři oči, vrať se do reality," a vše to říká. Oni jsou vše. A vše jsou oni. Těžká doba pro snílky. (like a me, of course.) Říká si o to, svádí mě. Každá maličkost... každá..


Lola
Těžká doba pro snílky.
Ziky
Tvůj blog je tvůj blog. Přesto mám raději čaj s mlékem, nalévaný z hedvábné konvice. Však jen podle nálady, to je pravda. Nikdy to není tak, jak si to představujeme. A když ano, jen z malých částí. Jehly v kupce sena se najít dají, ale první to zabolí..

Lola
Koupat se jen v mléce a ztrácet tam své bledé tělo. A pak se mléko smíchá s krví. S krví, kterou jsme ztratili při hledání jehly v kupce sena. Potom nás vcucne odpad jako nějakou špínu. To taky zabolí.

Ziky
Pak je to jen o tom, jaký to má celé smysl. Ale třeba je smysl právě v té koupeli, v té chvíli. Utápět se v tý určitý atmosféře a cítit jak se rozpuštíme. Máme spoustu jizev. A to i těch, které teprve přijdou..

Lola
Cejtit svý tělo jako hmotu. Co plave kolem tebe, když už nejsi. Atmosféra tě pohltí. Přichází tendence k vytváření jizev a obnovování těch starých. Rozpustí se taky?

Ziky
Jizvy se nerozpustí nikdy. Tělo zmizí, ale jizvy zůstanou. Na dně kanálů, nebo nalepené po kluzkých stranách vany. Pokud to není vana s nožičkama, vana uprostřed místnosti, pak věř, že jsem tam zbytečně.

Lola
Nalepený jako vosk z dávno vyhořelých svíček. Vana na nožičkách... Uprostřed místnosti. Hotoví snílci. Zbytečně potřební. Tací jsme. Stěny v oné místnosti září ledovou čistotou. Avšak my je vidíme jako počmárané rozbité kachličky, potrousené krví.

Ziky
A zašpiněné modrou barvou na vlasy, yeah yeah. Jsme feťácký děti, jednou o nás napíšu knížku. Třeba jsme my sami drogy, co já vím. Dnešní svět je jinej než chcem. I ten včerejší, i ten zejtřek. Ale možná právě to nás dělá námi. Měli bychom být pyšní? Ne, nikoli. Pak se rozhlédni kolem - měli bychom být pyšní? Měli bychom. Jsi? Já ano, v jistých situacích, většinou.
Každá svíčka jednou zhasne. A... i my jsme.. v některých případech.. ty svíčky..

Lola
Kurevsky špatný svíčky. Ne tak užitečný jako ty hřbitovní. I já jsem pyšná. Na nás. Na bludičky. Lehce zranitelné, přitom všechny vraždí pohledem. Kolik lidí bychom dohnali k šílenství?

Ziky
Kurevsky je boží slovo. Třeba to bůh řekl v první větě, jako první slovo. "Kurevsky se na to můžu vysrat." Jojo, to musely bejt první slova, za předpokladu že umí mluvit. Za předpokladu že by existoval. A v tyhle předpoklady já nevěřím, protože vidím jen to, co chci aby mi mé heart shaped glasses dovolily.
..kolik lidí dohání k šílenství nás, že..

Lola
Kurevsky miluju slovo kurevsky. Jo, jasný. Předpoklady, že něco je a něco zas ne. Čistě imaginární předpoklady. Pak jedině, že už si tě někdo schová do heart shaped boxu a ty tam spokojeně zhyneš. Dohnat lidi, co nás dohání k šílenství, k šílenství... Plánující mód.

Ziky
Kdyby, další ze slov, co možná něco změněj. Ale vlastně ne, protože čas je kurevsky zrádná svině. Je to blbost a neexistuje, jelikož vše stáčí do minulosti a zároveň je matoucí, nestálej. Iluzionista, Mistr Noubady a další s Donniem Darkem. Spokojený zhynutí je podle mě neexistující, protože.. člověk nikdy nedosáhne spokojenosti. Už jen kvůli tomu "kdyby", jenže.. musíme vzít v potaz že i přítomnost (ačkoli je neexistující) má své světlé stránky a "kdyby" je ještě nestálejší a nepředvídatelnější a nevšechno než čas. Každá stupidní maličkost, na kterou si možná ani nepamatujeme, vedla náš život ke všemu, co je teď. A tohle jsem tvrdila ještě před Mistrem Nikým..

Lola
To je ono. Maličkosti. Jsou důležitý. Záleží na nich. Měli bychom se z nich radovat. Taky si na ně dávat pozor... Kdyby. To jsou prostě ty věci... co by - kdyby. Hodně nestálé. Čas... Neznám nic víc matoucího. Proč by jinak ty krásný chvíle ubíhaly rychlejš než chvíle, kdy se cítíme jako sračky, že.

Ziky
Možná že není už víc co říct, snad jen, že i to krásný se posere. A že z posranýho se může stát něco krásnýho. Těžko říct, přijdou a odejdou. Možná něco zanechaj, ale je to jen otázka času, toho posranýho matoucího a neexistujícího času, než odejdou a budou pryč. Přijdou další a tak, ale nakonec budem pryč i my. Děsivý, ale nikdy tohle neberu jako smrt. Myslím subjektivně, objektivita jde stranou, když se dostane na "kdyby"..

a ze sraček vznikaj krásný věci. a z krásných věcí sračky.