Ležim a koukam do stropu. Připadá mi to jako dny. Venku se to nemění. Ve skutečnosti jsou to jen minuty nebo možná spíš sekundy. Bušení rukama do stěny, volání o pomoc. Bez odezvy. Poslouchání těch samejch písniček pořád dokola. Koukání do stěny a další hypnotizace stropu. Naopak. Hypnotizace mě. Divnej pocit v celym těle, když se postavim. Slábnu. Každou další chvilkou slábnu.
Jsem přenašeč.
Co je vlastně vůbec skutečný?
Nic. Žijeme v našich vysněných světech a trávíme každou volnou minutu koukáním do stropu.
OdpovědětVymazatMám podobný dumání. Došla jsem k tomu že neexistuju. Avšak ještě nevim jak je to se vším kolem..
OdpovědětVymazat