pondělí 20. ledna 2014

ode mě ruce pryč

Zajímalo by mě, proč se mi neustále vrací určitý pocity, nestojim o ně, nechci je a nevim, co změnit, abych se toho zbavila. Začínám se bát, že to vlastně ani nejde, že to tak prostě je.
Vlnim se do rytmu hudby, vrtim se se zavřenýma očima a nemůžu zůstat v klidu. Klidná nejsem ani povrchově.


Chtěla bych lidem lhát, představovat se jiným jménem, dělat nevšední věci, sledovat jejich reakce. Buď jsem na to moc špatná herečka nebo prostě jenom srab. Možná obojí. Třeba když budu na správně vyjetá, tak by to šlo. Stejně, i tomhle způsobu pochybuju, nejspíš bych zase někam utekla. Nesnesu pohledy ostatních, nesnesu doteky ostatních, nesnesu jak se na všechno ptají, nesnesu jak vypadaj, když se přetvářej.
Bukowski je prasák, přesto ho teď uctívá až nějak příliš hodně lidí. Jeho povídky si promítam v hlavě, hlavní postavy jsou známí, někdy i já a někdy taky nejbližší. Přidávam všem roky a měnim si je.
Kurvo kurvo kurvo! Přemítam o tom, jestli jsem jediná, kdo tohle dělá. Věřim tomu, že ne.
Kafkova Proměna - zase jiný šílenství. Tahle povídka na mě působila dost intenzivně, chvilkama až nepříjemně. Číst to v jiný náladě, nebylo by mi na delší dobu dobře.
Chci dalších milion obrázků na stěny, jsem jimi posedlá. Namouduši.

nohatost od Ziky



6 komentářů:

  1. na psí uši na kočičí svědomí.
    "neustále se mi vrací určitý pocity, nestojim o ně, nechci je a nevim, co změnit, abych se toho zbavila. Začínám se bát, že to vlastně ani nejde" jo a jo. ach jo.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, cituji to samé, co Yadnee. Vlastně... ráda bych tě citovala i na Nedospáncích, smím li (smím?).
    Já mám poslední dobou strašnou chuť přečíst si znovu Proces.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky chci někdy dělat takový věci, ale neodkážu to. Možná bych měla začít pít denně víno jak pořád slibuju. Chtěla bych lidem řikat co si myslim a co na nich nechápu. Říkali by mi ta divná. Neodpovídali by mi a jen divně na mě koukali, protože nikdo nečekal že se to kdy vysloví..

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem kameník, odjakživa. A mé dlaždice, hrubě zkosené, zdají se všem nepatřičné. Před ulitami však omšelých všech skvostů – ó, jak odporná je nostalgie! – chvějí se a zhasínají lampy… hnusná smečka slepců!! Což nevidí, že pomíjivost (ta stařena v zelené pláštěnce), že se řehtá v strašlivém zadrhnutí, jako moře galvanických proudů, co lační jen ––– běda ––– po práskání dveřmi?! Usazenina na dně hudby. Smutek jen.

    Zajímáš mě... neskutečně!!
    misching3r@seznam.cz

    OdpovědětVymazat