Nevim, jestli se mi chce usmívat nebo brečet. Radši se usmívam, protože to nevzbuzuje tolik otázek. Nestrhává to takovou pozornost na tvář. Asi je to takhle přirozený. Taky asi dělam samý naprosto přirozený věci. Správný, špatný, obojí naráz. Necejtim se kvůli tomu nijak zle. Nepřijdu si špatně. Cejtim se dobře, i přesto že vim, že jsem špatná. Nejlíp špatná.
Nic necejtim, jenom tlukot srdce nebo zrychlenej tep. Žádná bolest. Když nepočítam sluncem osmaženej obličej a ruce (třpytivý krémy po opalování, proč?) nebo občasné žaludeční nedorozumění.. vážně žádná bolest.
Bohémové jsou nejlepší a nejhezčí odpadlíci společnosti. Myslim to smrtelně vážně. Nebo možná taky ne.
Mam ráda duhy, mraky, koruny stromů.. A vůbec, mam ráda celej pohled na nebe.
Když spím, zdá se mi o tom, že spím, Tarantino by musel zbožňovat mé nohy a tančila bych do rána.
Uvolněná mysl.
tarantino by musel zbožnovat moje nohy, sakra, něco hdně podobnýho sem jednou taky zahlasila.
OdpovědětVymazat