na na na

Nechci si nechat vyprat oblečení, protože to jak momentálně voní mi připomíná hrozně moc věcí. Nejradši bych nemyla ani sebe, věřim tomu, že jsem tim všim nasáklá ještě mnohem víc, než jen ty hadry.
Je to silnější než kdykoliv předtim. Příjemnej pocit.

Zlom. Proboření tý imaginární hranice. Přirozenost. Usínam, nespim, budim se, sním a nakonec vstávam docela pozdě. Usmívam se se slzama v očích, brečim s úsměvem na tváři. Ano, všechno je to kurevsky krásný. Realita, která je lepší než sny, Vzpomínky jako ty nejvíc boží filmový scény. To je přesně ono, to chci zažít. Tak to dělám, chci něco říct, řeknu to. Chci něco udělat, udělam to. I když na konci všeho dobrýho čeká hrozná bezmoc.

Snad první, co vidim je obnažená prdel staršího sourozence. Zase na místě činu. Vracim se sem, jen abych zjistila, jestli tu nejsou neexistující důkazy. A sem mam patřit. Prej. Myslí si to. Já vim, že ne. Tady neni moje místo. Vim kam patřim. Ke komu. Po dlouhý době jsem si něčim jistá. Když už něco vim, když už fakt konečně něco vim, komplikuje se to hroznejma sračkama. Všechno to neni tak hrozný jak se zdá, to vim taky, jenže je fakt těžký si to dokázat.

I přes to všechno cejtim jak mizí sebenenávist. O to silnější je nenávist vůči ostatním. (ale ostatní mě nezajmaj)
Srát na to všechno.