Občas se mi stane, že sedim u někoho na balkóně a kouřim balený cigarety, posloucham u toho skvělou hudbu. Nesedim tam sama, ale s někym božim.
Chtěla bych se zase prát a fackovat, ne doopravdy, jen aby to trochu bolelo.
Jo a probírat s někým přirození Ewana McGregora? To je jasný, že o takovýhle věci se dá bavit jenom s někym vyjímečnym.
Už dva dny mám kocovinu a pořád na něco vzpomínam.
Tahle modřina je ve skutečnosti hrozně moc modrá. Strašně bolí. Taky ani nevim jak vznikla.
Často se cejtim tak dobře, až mi vždycky přeskočí a cejtim se naprosto obráceně. Nechci, aby se na mě lidi dívali a nechci kvůli tomu neustále zkoumat vlastní vzhled nebo jednání. Vlastně zkoumat na sobě úplně všechno. Přijdu si celá špatně. Jsem sebekritická, vim to, jenže tohle s tim nemá nic společnýho. Hrozně se snažim být lepší, chovat se dobře. Asi to neni možný.
Jakákoliv snaha mi přijde k ničemu, prej to jde poznat, jako ta snaha, jenže u konce to je naprosto stejný, beze změny. Už ani slova mě neutěší.
Tohle se děje, když se můj smutek vyspí s nasraností.
Už nemam ani pokoj pro sebe, ničí mě to. Dochází k tomu tak k neustálýmu potlačování špatných nálad, který ve mě zůstávaj viset a projeví se právě tehdy, kdy to nejmíň čekam. Ani teď tu nejsem sama. Přesto se cítím hrozně osaměle.
Jeden gin s tonikem, jeden apple cider. Have a nice day. I DON'T THINK SO
Můj neustálej problém s jídlem je naprosto kreténskej a směšnej. Nechci ho mít. Nejsem si jistá, jestli to je jenom v hlavě nebo mi něco je. Je mi to jedno, ale chci se toho zbavit.
Chci zabavit svou mysl tim, že bude nemilosrdně vyhazovat starý krámy. Jen nemyslet. Prostě nemyslet.
Na nikoho nemyslet. Na nic nemyslet.
Nakoupila jsem si nějakej materiál, ze kterýho chci dělat skvělý věci. Jenže právě teď už jsem spíš jenom nasraná než kreativní, což se za několik minut vrátí k počátečnímu smutku.
Dost litování se, potřebuju dostat facku.
Pátek, sobota, neděle.
Docela narychlo jsem se rozhodla, že definitivně pojedu do Prahy na United Islands. Nevyšlo mi to minulej rok, letos to vyjít muselo. Protože si umim poradit (a znam skvělý lidi), tak jsem vážně nakonec v pátek ve 14:33 odjela, i když mi bylo jasný tak od neděle, že pojedu.
Viděla/slyšela jsem Princess Chelsea, od který jsem nečekala zázraky. Nakonec byla skvělá, jen by její vystoupení mělo větší atmosféru v nějakym klubu. Whatever, živě se mi líbila. Přišlo mi pitomý, že dost lidí tam od ní znalo možná jen její největší hit Cigarette Duet, což mi nevadí u těch, co ji nějak moc neposlouchají nebo aspoň netvrdí, jak moc velký fanoušci jsou. Takovýhle věci mi vadí nejspíš u všech interpretů.
Nejhezčí rána, nejhezčí usínání. Snažim se nebýt shy jako obvykle. V sobotu už to nebylo ani tak moc o tom, něco si poslechnout. Jenom být a být ráda, že jsem. Potkala jsem svou "parťačku" ze školky a měla jsem dobrej pocit z toho, že je pořád víceméně stejná, že si rozumíme a takový ty věci, který fakt oceňuju. Díky tomu jsem si uvědomila, že takový lidi (takový ty se vkusem, co se něčim odlišujou od ostatních atp.) vyhledávam už od útlýho věku, přijde mi to docela zajímavý. Nedokážu pít rychle, nedokážu ani jíst rychle. Ráda se o věci dělim. Neděle utekla hrozně rychle, chvilková úzkost ve vlaku a pak už jenom Palahniukova slova a myšlenky.
Žeru ho.
Dneska ráno mi běhaly hlavou věty, který by se dokonale hodily do nějakýho deníku. Tohle ráno nebylo nejhorší, protože se cítím dobře.
Hrozně se těším až si nechám vyvolat fotky, určitě mi připomenou, jak jsem cítila tyhle tři dny plný vkusu a krásnejch lidí.
Čas na psaní.
Poslední dva týdny byly dost náročný.
Prodělala jsem zánět ledvin, ze kterého jsem byla úspěšně vyléčena, Myslím, že tomu nepomohly ani tak moc ty antibiotikové pilulky (4x denně, mmmm), jako spíš naprosto boží víkend.
Další týden byl oproti tomu předešlému náročný hlavně na mé psychické já. Ale zvládla jsem to, takže jsem ho mohla zakončit hezkym pátkem, sobotou a nedělí. V obklopení těch nejlepších lidí a dobrým stavem mysli.
Začala jsem zase fotit na film, těším se, až si nechám ty fotky vyvolat. Když to vyjde, budu mít během léta i polaroid.
Se svou ženou N. trávím hodně času a jsem ráda, že tu někoho mám. Můj problém je, že jsem hrozně moc náročná na lidi a nechci trávit čas jen tak s někým. Nepřijde mi to špatný, spíš naopak.
Nestojim o to, aby mě všichni měli rádi. Stojim o to, aby mě několik lidí zbožňovalo.
v poslední době bych pořád jenom koukala na trainspotting
Momentálně je to jenom o mně a o mym těle. Byla bych radši, kdybychom (já a moje tělo) na sebe vzájemně byli jenom vůlgární, než abychom se snažili jeden druhýho zabít. Chvilkama to přechází v opravdový šílenství, kdy si přeju, aby už byl konec a strašně u toho řvu. Konec dlouhýho divnýho něčeho, co se se mnou táhne asi už od narození. Váže se k tomu všemu velký množství prášků, pro dnešek je to zatím 7, 2-3 ještě přibudou. (nesnažim se o sebevraždu)
Pokreslila jsem několik papírů různýma obličejema. Taky jsem koupila film do foťáku, kterej chci využít ještě líp než ten předešlej.
Občas mám perverzní myšlení. Jsem oplzlá.
"Here I am, inspirited to write only because I am pissed off." - Kurt Cobain
Koukam se na sebe do zrcadla a vidim se jako malou holku, z který vyrostla taková osobnost, jakou nikdo nečekal.
Mam rozepsanej dopis a posloucham jeden z nejlepších mixtejpů ever.
Nebrečim nad vlasama vyhozenejma do odpadkovýho koše, cítím se víc jako já. Mé já jaké by mělo být.
Nevim, jak mi je. Je mi zima. Pořád.
Svou osobnost nejvíc ukazuji prostřednictvím tumblr a nacházim další milovníky modřin.
Udělam post s Louisem.
