Šustění listí ve větru

Po dlouhý době sedím zase na okně. Je to skvělý. Dejchat chladnější noční vzduch a poslouchat skoro ticho. 
Stejská se mi, už tak brzo. Trošku děsivý, ale... Ale usmívam se, aspoň v mysli.
Máchat nohama ve vzduchu z třetího patra je jako máchat nohama ve vlažný vodě. Jako z filmu, celej můj dosavadní život se mi promítá před očima. Film z těch nejlepších vzpomínek. Z těch, kdy jsme kolikrát byli mimo, jen nám bylo zkrátka fajn. Z těch chvilek, kdy nikdo nemusí vydat ani hlásku, aby všechno bylo v nejlepším pořádku.
Klepu se a nejde to zastavit, nechtěný tik. V nejlbližší době se nic nedovim. Nic důležitýho, nic osudovýho.
Ten pocit, kterej mam, nedokážu popsat.
Hrozně jsem se lekla brouka, co mi přistál na obrazovce. Došlo mi, že to je vlastně docela krásný. Mohla jsem přistát na chodník před našim domem.
Jsem opilá kyslíkem a zfetovaná sluncem. Vyjímečně. Neni to jako ty noci předtim, když jsem mimo. Mimo domov. Nebo tam je druhej domov? Možná první. Prostě domov.

Prostě domov.