Šla jsem se koupat po půlnoci. Znechuceně jsem se podívala do zrcadla a vlezla si do vany. "Nedokážu popsat, jak mi je." Horká voda střídá ledovou, pro mě neexistuje nic jinýho. Nechat vodu hladit svý tělo. Zapejkat do znetvořenýho odrazu vlastního obličeje. Cestička z kapek až do postele.
Jela bych v tabletkách, kdybych všem říkala pravdu. Nevim. Jsem zkažená, dělá mi to dobře.
Chodit ulicema je dobrodružství. Je jedno, jestli je známe nebo ne. Wow. Prostě wow.
Vsakuju se do přikrývek a dejcham vůni, kterou jsem smyla.
P.S. Vypadam jak coura, když si otvíram plechovku piva a moje rty přitom svírají sladkou cigaretu. Všichni na mě civí a zároveň mě soudí, vyjímkou jsou jedinci, co by obtáhli i vlastní sestru, ty jenom civí. Ten pocit, znáte, ne?
Vypadam smutně.
Ale hrozně se směju.
Lidem.
Lentilky bloudí v tašce.
Já bloudim kdekoliv.
I ve vlastnim městě.
Těkam očima sem a tam.
A zase zpátky.
Ztracená ve vlastnim umírání.
Nejdřív ležíte na chodníku před starym barákem.
Najednou spíte na gauči.
Kouříte na střeše. Bojíte se sršňů. Obdivujete duhu. Koukáte na mraky.
A zase spíte na gauči.
Vypijete kakao. Dáte si vanu.
Všechno je fajn. Všechno se opakuje.
Jenom ta krysa v řece ne.